Student World

Jaké knihy o vlcích v češtině vyšly a jak jsou věrohodné? Půjde nám o texty, které popisují reálné vlky, nebo se tak alespoň tváří. Vynecháme literaturu, která s vlkem pracuje jako se symbolem, knihy o vlkodlacích, texty pro děti typu Mauglího apod.

Jaroslav Holeček: Osamělá vlčice, Albatros 1980

Do značné míry „fotokniha“, nicméně šlo o jedno z mála děl, které byly dostupné za minulého režimu. Uváděné informace nijak nepopudí, i když třeba o tom, že z chování vlčice lze odhadnout charakter návštěvy, můžeme pochybovat. Zábavné je si přečíst, jak si vlk běhal např. po pražském Karlově náměstí…

L. David Mech: Arktický vlk – deset let se smečkou, Élysion, České Budějovice 2006

Jednoznačně doporučuji. O knize se zde již psalo:

Nejde jen o fotografie, ale výborně se to i čte. Jediná výtka, trvá, než se dostaneme vůbec k obsahu, v knize jsou nejprve poděkování, předmluvy k předmluvám apod.

Jim a Jamie Dutcherovi: Vlci u dveří, BBart, Praha 2005

Též velmi dobrá kniha; nenechte se v českém vydání odradit děsivým podtitulkem „pravdivý příběh manželského páru, který žil s vlky“. Podle knihy je i stejnojmenný film, čistě informačně samozřejmě mnohem méně bohatý. Poněkud smutné.

Viz: O přátelství vlků a havranů

Shaun Ellis: Vlk, Slovart 2009

O této knize se zde dosud nepsalo, protože nějak nevím, co si o ní myslet. Fotografie krásné, zajímavých a jinak neznámých informací celá řada. Třeba vlci si prý do tlamy při lovu dávají sníh, aby je neprozrazovala pára od tlamy. Jenže co si zde můžeme přečíst dalšího? Heslovitě pár příkladů:

– lov na jelena – alfa samice ukazuje předem příslušné kosti, aby sdělila, co se bude lovit; naznačuje, jak na to, svými pohyby upozorňuje na možná rizika úderu kopytem

– alfa vlci ale přímo neloví, jen lov řídí; alfa moc nemluví s ostatními, rozkazy zprostředkovává beta vlk

– omega vlci nemusejí být otloukánci, ale spíše jacísi mediátoři, kteří mírní konflikty u žrádla apod., klauni (dost v rozporu s jinými popisy a třeba i s tím, jak fungovala smečka v pražské zoo)

– vytí se liší nejen dle hodnosti, ale i specializace – lovec drobné zvěře, pečovatel o mláďata – to sledují osamělí vlci, aby zjistili, zda je nepřijme cizí smečka (pokud z vytí zjistí, že v ní příslušná specializace chybí, najde se zde uplatnění i pro ně; vytí jako jakási burza práce).

– jednotlivé profesní specializace vlků a jejich hodnostní postavení se pozná podle znaků na srsti – to je ale zvlášť divné, protože ty jsou snad dány jednou pro vždy? (nebo se mění dle potravy, dejme tomu z kořisti se každý stravuje jinak?). I sám Shaun ale připouští, že toto jeho tvrzení je sporné.

– popisují se vlci v prostředí indiánského kmene Nez Perce (ten samý kmen vystupuje i v knize Vlci u dveří).

– vlci při vytí mění hlasy, aby smečka předstírala, že jich je víc, a ostatní si na ně netroufli

Věříte tomu? A myslel to autor vážně, nebo si i sám z čtenářů alespoň částečně utahuje?

Dohledával jsem informace o autorovi na Internetu, našel např. následující. Zde se popisuje, jak Ellis šel do divočiny a byl přijat smečkou, ba dokonce učil vlčata výt. (To zní opravdu úžasně.)

Video s Ellisem z National Geographic. Ukazuje mj., jak dotyčný dává vlkům v zajetí kurz, aby v případě vypuštění přežili ve volné přírodě, vrčí na ně…

Ťiang Žung: Totem vlka, Rybka Publisher, 2010

Román z doby kulturní revoluce v Číně. Hrdina-autor popisuje svůj život v severočínské stepi – a místní vlky. Pořádně smutné. Protože text se tváří jako autobiografie, posuzujme to s ohledem na vlky jako literaturu faktu. Můžeme informacím věřit? Jak jsem dohledával, názory na míru nadsázky se různí.

Mongolové byli prý úspěšní válečníci proto, že svoji vojenskou taktiku převzali od vlků (které uctívají, ale v realitě nemilosrdně hubí). Vlci zde jsou vylíčeni, jako by prakticky rozuměli lidské řeči. V jedné scéně se dostanou přes kamennou ohradu následujícím způsobem: vytvoří ze svých těl pyramidu a ti poslední přeskočí vršek ohrady. Zde je logická otázka, jak se pak mohou dostat zpátky? No, to přeskočivší vlci navrší zase pyramidu z těl mrtvých ovcí.

(Možné vysvětlení: třeba autor ani nenadsazuje záměrně, ale z městského člověka, který právě přišel do stepi, si místní Mongolové trochu dělali legraci?).

Farley Mowat: Vlci, Svoboda 1997 (vyšlo snad i předtím jako Nedělejte povyk, originál Never Cry Wolf).

L. David Mech uvádí, že autor si vše vymyslel a nikdy nedoložil, že by mezi vlky žil. Řada informací působí dojmem politických proklamací (místní indiáni a Eskymáci by vlkům nikdy chlup na hlavě nezkřížili, to až zlí zápaďané; místní dávají své děti vlkům do doupat, aby se „otrkaly“, vlci jim nikdy neublíží). Místní Eskymáci naslouchají řeči vlků, kdy z vytí odečtou informace ve stylu „přes mé území jde x lidí, sám jsem je neviděl, ale říkal mi to vlk y, který je viděl“. Nevěrohodně působí i přivázání hárající psice. Vlk se s ní páří, ve smečce je ovšem i vlčice, a lze předpokládat, že minimálně za těchto podmínek by fenku spíše roztrhali. Sice i jinde se uvádí, že Eskymáci si přivázáním hárajících fen v noci venku chtějí obohatit chov čerstvou krví, ale toto tvrzení se vesměs považuje za výmysl.

Nicméně – může to být i jinak. Viz náš starší rozhovor, kde se kniha celkem doporučuje.

Poznámka pro rýpaly: Ano, fotografie není vlk, ale wolfdog, československý vlčák

autor Pavel Houser